Vzpomínky Altaira Autorka: Sorian
Napsáno na motivy počítačové hry Assasins´Creed
Altair konečně dokončil pátrání v ulicích Jerusaléma. Nyní už věděl všechno, co potřeboval k splnění svého úkolu. Před několika dny přicestoval do Jerusaléma. Nebylo to vůbec snadné. Jezdce na koni si po cestě vojáci všímali. A tak musel být hodně opatrný. Vyslal jej sem jeho mistr Al Mualim. Dlouho čekal na svolení po přípravách dokončit úkol.
Malik mu nemohl zapomenout, že kvůli jeho aroganci v Šalamounově chrámu přišel o bratra a taky o ruku. Ale po dnech strávených s Altairem v Jeruzalémě a potom co poznal, že se Altair změnil , mu přece jen povolení dal. „Pomodli se a připrav se na nastávající práci.“ Řekl a předal mu bílé pírko, které mělo posloužit jako důkaz vykonané Altairovi práce. Altair Malikovi poděkovat za spolupráci a požádal jej o odpuštění všeho, co způsobil. Musel se Malikovi omluvit, vždyť neví, zda se sem ještě vůbec vrátí.
Potom se usadil do měkkých podušek v rohu malé zahrádky na střeše domu vedle fontány s křišťálovou vodou a pohroužil se do svých myšlenek. Zprvu se chtěl jen pomodlit za zdar svého úkolu, který jej čeká na pohřbu významného jeruzalémského občana Majd Addina. Ale nemodlil se, myšlenky se mu rozutekly. Nejdříve přemýšlel o tom, že Roberta de Sable musí už konečně zabít, když se mu to v Šalamounově chrámu nepovedlo. Musí to být rychle a pokud možno tiše a beze svědků. Nesmí zkompromitovat bratrstvo. Nesmí jej odhalit. Přemýšlel o tom, že to bude asi velmi těžké. Vědí , že se po Jeruzalémě potuluje zabiják a jeho cílem, že je pravděpodobně Robert. Altair se ale jako vrah nikdy necítil. Vraždění byla jen práce na příkaz mistra, nic jiného. Nikdy o tom nepřemýšlel. Jen plnil rozkazy. Myšlenky mu ale bloudily dál a nemohl se soustředit. Zabloudily do minulosti. Nedokázal ještě překonat, že byl za své provinění proti bratrstvu mistrem degradován a potrestán. On sám to ale necítil jako zradu a provinění. Vždyť se řídil pravidlem bratrstva, které mu mistr stále připomínal.,, Nic není pravda a vše je dovoleno.“ Plnil tedy vždy úkoly , které mu mistr zadával. A nyní musí znovu bojovat o vše, co už jednou měl. Cítil to stále ještě jako nespravedlnost. Kdy to všechno vlastně začalo? Myšlenky mu znovu utekly až ke dni, kdy se poprvé setkal s mistrem. Toho dne poprvé vstoupil branou mezi skalisky do horského městečka Masyafu. Tehdy to ještě nevěděl, ale v ten den si změnil celý svůj život. Šel tehdy celý den a noc a dopoledne došel do blízkosti Masyalfu. Bylo mu asi 12 let. Sám přesně nevěděl kolik. Rodiče mu zemřeli již velmi dávno na nějakou nákazu. Ani si je již nepamatoval, jak vypadali a jací byli. Od ztráty rodičů se o něj starali pěstouni. Ale od chvíle, kdy u nich začal žít, musel tvrdě pracovat v oáze u koní. Musel si zasloužit
každičké sousto, které dostal. Práce u koní byla těžká, ale Altair si zvykl na svůj těžký život. Pěstoun jej také často bezdůvodně bil. Denně tedy Altair bojoval o své místečko na slunci. Toho dne, kdy se rozhodl utéct, jej otčim opět zbil. Z nosu mu tekla krev. Rozseklá kůže na zádech od biče ho pálila a lepila se krví na košili. Stál tam sám a mlčky trpěl. Nikdo si jej nevšímal, nikdo se jej nezastal. Otčím odešel zpět do stanu za ženou a svými dětmi. Kdo by se přece zajímal o nějakého sirotka. Tehdy se rozhodl. Vydal se do pouště. Nevěděl kam jde, ale věděl že musí odejít , nebo to jednou špatně skončí a on svého otčima zabije. A tak šel. Šel pouští celý den. Rty měl vyprahlé, popraskané do krve. Kůži na zádech měl přilepenou potem a krví ke košili. Měl žízeň a sotva už šel. K večeru začínal litovat, že utekl. Ale rozhodl se jít dál. Nevrátí se, raději zemře v poušti. Když se setmělo a zapadlo slunce, ochladilo se a bylo mu lépe. Odpočinul si a šel dál tmou. Poušť vystřídala step a hornatá krajina, byl tu poprvé a vůbec nevěděl kde je. Ale vše je lepší než zůstat v oáze a nechat se tlouct. Trochu si zase odpočinul a prospal se. Hlad jej ale brzy vzbudil a tak se vydal na další strastiplnou cestu. Nakonec došel k průsmyku, jehož středem se klikatila cesta. V údolí se třpytila řeka. Slunce již opět pálilo a když bylo hodně vysoko došel k branám města. Před branami na loučce se pásli koně. U brány stáli dva strážní v bílých tunikách s kapucemi. Sotva jim bylo vidět do tváře. Altaira si ale nevšímali. Nějaký otrhaný kluk je nezajímal. A tak šel dál. Chvíli bloumal uličkami a došel na místní tržiště. Prodávající vychvalovali své zboží, předháněli se a smlouvali s kupujícími. Ženy, zahalené až po kotníky, se handrkovali . Byl tu shon, hluk a živo. Bylo poledne a veliké horko. Mnoho lidí se ukrylo před sluncem do
svých příbytků. Muži leželi na poduškách pod plátěnými přístřešky u domů. Kouřili vodní dýmky, jedli datle a hrozny a různé cukrovinky. Odpočívali ve stínu, kryti před pálivým sluncem. Altair jim záviděl. Pociťoval stále větší hlad a ještě větší žízeň. Ale neměl žádné peníze, takže si nemohl od nosičů koupit alespoň trochu vody. Tak šel uličkou dále do kopce. Na prostranství stál nějaký učenec a kázal před skupinkou lidí, kteří jej poslouchali. Altair nerozuměl tomu o čem mluví. Ani ho to nezajímalo. Šel dál výš a výš. Nakonec došel na planinu nad městem. Na skaliscích před ním stála pevnost a tyčila se do výše. Vedla k ní uzounká cestička. I tam stáli strážní stejní jako u brány města.
Napravo pod pevností hluboko dole se třpytila hladina vody a odrážela paprsky slunce. Bylo tu i pár stánků s různým zbožím. Moc lidí tady nyní nebylo. Bylo moc velké horko a lidé odpočívali ve svých domech. Altair ucítil vůni chlebové placky. Znovu si uvědomil jaký má velký hlad. Vždyť už skoro dva dny nejedl. Rozhlédl se okolo a když viděl, že se prodavač dívá jinam, natáhl ruku a ukradl placku. Už si myslel, že mu to projde, ale v tom jej chytila čísi ruka a pevně jej stiskla. Nedokázal se stisku vymanit. Prodavač se na něj podíval, začal lamentovat a nadávat a chtěl zavolat vojáky. Muž , který Altaira držel za ruku, ho ale zarazil a řekl: ,, Tady máš za ten chléb. To by mělo stačit. Potrestám jej sám.“ Prodavač se mu s úctou poklonil a už si jich nevšímal. Teprve teď si mohl Altair muže prohlédnout. Měl štíhlou postavu, na tváři bílé vousy, pronikavé oči a byl oblečený do černé tuniky, přepásané krásným širokým pásem. Za pasem dýku a na opasku meč. Podíval se na Altaira. Ještě stále jej držel pevně za ruku. ,,Když tě pustím, tak mi neutečeš, viď? Sněz si ten chléb, Stejně jsi jej ukradl, protože jsi měl hlad, je to tak?“ Altair přikývl, a když muž pustil jeho ruku, zakousl se rychle do placky, aby si to muž náhodou ještě nerozmyslel. Hltal placku po velkých soustech. Muž s úsměvem sledoval, jak rychle chléb mizí v tak malém chlapci. Když Altair dojedl, muž změnil výraz a přísně se zeptal: ,,Kde máš rodiče? Proč jsi tu sám?“ Altair nejdříve chtěl něco zalhat, ale výraz muže byl takový, že musel odpovědět pravdu. A tak muži povykládal jak utekl, a proč a jak po dva dny cestoval. Muž jej vyslechl a chvíli přemýšlel. ,, Víš co, pojď se mnou. Pokud budeš chtít, můžeš u nás zůstat. Jídlo i koutek na spaní se u nás vždycky najde.“ Altair ani chvíli nepřemýšlel. Všechno bude lepší než se toulat a krást. A mít hlad. A tak
učinil své další vážné životní rozhodnutí. Vykročil za mužem, který mu nabídl pomoc. Šli k pevnosti. Stráže na cestě muže s úctou pozdravili a pustili dále. Stoupali do kopce cestičkou mezi skalisky až došli k bráně pevnosti. Altair byl velmi překvapen. Netušil, že tento muž je mistr – velmistr bratrstva sídlícího v pevnosti Masyalfu. V pevnosti jej mistr předal bratru Bernardovi. Ten jej zavedl do ložnice a ukázal mu, kde bude spát. Také se jej zeptal co umí, a když mu Altair řekl, že to umí s koňmi, byl spokojený. Od té doby se Altair staral o koně bratrstva a také prováděl různé další práce. V pevnosti našel nový domov a nové přátele. Dospělí bojovníci jej brali jako sobě rovného. Poznali, že je Altair pracovitý a odvážný chlapec ve kterém sídlí hrdá a odvážná duše. Začali jej potajmu učit. A tak jak čas plynul Altair zvládl boj bez zbraní, uměl zacházet s nožem i mečem. Jeden z assassinů jej naučil používat ,,létající nože“. Altair byl houževnatým a tak jak léta šla uměl toho stále více. I když o tom Altair neměl ani tušení, tak jej mistr Al Mualim stále pozoroval a věděl o všem co dělá. Poznal, že tento malý chlapec, kterého do pevnosti dovedl, bude jednou výborným bojovníkem. A tak po čase vydal příkaz, aby Altair prodělal výcvik assassina. Altair přestal pracovat a začal denně tvrdě trénovat. Učil se různé techniky boje a taktiky. Vše procvičoval a znovu a znovu trénoval. V knihovně v hlavní budově jej naučili číst a psát a tak si mohl své vědomosti rozšířit i četbou knih. Velmi rád chodil do knihovny a ponořoval se do knih a hltal nové vědomosti. Bylo mu již 16 let. V pevnosti strávil 4 roky. Za ty roky skoro dospěl. Stal se z něj mladý muž – urostlý, vytrénovaný, rychlý jako kočka a silný. Byl nejlepším učedníkem. Vědomostmi předběhl i mnohem starší soukmenovce. Mistr s ním byl velmi spokojen. Jen za
bránu do zahrady pevnosti nesměl. Slýchával potajmu, když poslouchal bojovníky, že je tam rajská zahrada. Ale nevěděl o čem to vlastně mluví. Měl tam zakázáno chodit. Směli tam jen ti nejlepší bojovníci.
A pak přišel den, kdy jej mistr poslal dolů do města na první samostatný úkol. Altair byl nadšen a nechtěl mistra zklamat neúspěchem. Měl z jednoho z domů přinést nějaké dokumenty, dosvědčující jednoho z kupců ze zrady vůči bratrstvu. Samozřejmě , že musel zjistit ve kterém domě dokumenty jsou a potom je ukrást tak , aby nikdo nezjistil kdo to udělal. Úkol trval celý den, ale nakonec vše provedl mistrně a dobře. Al Mualimovi nakonec donesl dokumenty a sklidil pochvalu. A tak začal dostávat další a další úkoly, které vždy dobře a přesně splnil bez zaváhání. Mistr tak vyzkoušel jeho znalosti boje, věrnost, oddanost bratrstvu a spolehlivost. Uplynuly další 2 roky . Plnil stále těžší a těžší úkoly a mistr s ním byl velmi spokojen. Sám věřil, že mu osud přivedl tohoto chlapce. A tak přišel den, kdy mu mistr zadal velmi těžký úkol. Měl odjet do Karaku a zabít tam obchodníka. Nevěděl proč, kdo to je, čím se provinil. Ale to nebyla jeho starost. Musel jej najít, zjistit, kde bude nejlepší jej vyhledat a zabít beze svědků. Úkol splnil a do Masyafu se vrátil vítězně. Mohl se stát bojovníkem. Splnil poslední bojovou zkoušku. Al Mualim ho pochválil a řekl, že musí splnit ještě jednu poslední zkoušku. Musí dokázat, že je hoden bratrstva bojovníků. Že je bratrstvu a víře zcela oddán . ,,Odpočiň si po cestě , najez se a vyspi.“ Altair odešel do ložnice a natáhl se na pryčnu. Byl po cestě unavený, ale velmi zvědavý, co jej nyní čeká. Bernard mu donesl oblečení a řekl mu, aby se vykoupal a oblékl do nového. A tak se Altair chvíli prospal, potom vykoupal a oblékl se do úplně nové bílé tuniky s kapucí, přepásal širokým pásem. Ale stále nevěděl, co jej vlastně teď čeká. Na nádvoří už byli seřazeni nejlepší bojovníci a čekalo se jen na Al Mualima. S Altairem byli v řadě ještě dva učedníci. Když Al Mualim přišel , pronesl k učedníkům řeč a
vyzval je, aby předvedli poslední zkoušku své víry v bratrstvo. ,,Jděte za Bernardem a splňte nutné.“ Bernard je vedl k žebříku do věže nad nádvořím. Vylezli až úplně nahoru a před sebou uviděli otevřený ochoz s třemi dřevěnými plošinami. ,,Stoupněte si na ně, úplně na kraj a skočte.“ Řekl Bernard. ,,Vaše víra vás ochrání.“
Altair předvedl přesně, co Bernard řekl a skočil. Nepřemýšlel o tom. Věřil že jej jeho víra ochrání. Skočil a dlouho letěl dolů a přistál pod skálou bez zranění. Ten den skočil jen on . Skok víry ostatní dva učedníci nezvládli. Neměli takovou odvahu a tak velkou víru jako Altaitr. Al Mualim Altairovu odvahu ocenil novým kvalitním mečem. Přijal jej mezi nejlepší bojovníky. Ostatní bojovníci jej vzali mezi sebe. ,,Pojď s námi.“ Posadili se do podušek k vodní dýmce a ten den Altair poprvé poznal účinky hašiše. Jak kouřil dýmku dostával se do zvláštní nálady. Bylo to jako sen. Když dokouřili vzali jej bojovníci znovu mezi sebe a otevřeli bránu zahrady, kam do dnešního dne Altair nesměl.
Bylo to opravdu jako v ráji. Záhony krásných květin, keřů a stromů , plno barev, krásy, vůní, motýlů, fontány s čirou zurčící vodou, plno podušek, karaf s vínem, cukrovinek a jiných dobrot. Lehli si na podušky a krásné dívky jim nalévali víno a opíjeli je rozkoší. Altair si myslel že sní. Vůbec si neuvědomoval, co je sen a co skutečnost. Hašiš zapracoval částečně na jeho vidinách. Ten den se stal mužem. Okusil poprvé krásu a slast z něžností těla krásné dívky. Byl to jen sen , byla to skutečnost? Bylo to krásné, nové, byl plný citů, které doteď neznal. Nakonec zmožen jídlem, pitím, hašišem i milováním usnul upadl do slastného spánku plného snů a vidin. Ráno bylo ale kruté. Probudil se na své pryčně. Cítil nesnesitelnou bolest. Co to je? Ihned se zcela probudil. Byl šokován. Na levé ruce mu chyběl prsteníček. Někdo mu jej v noci celý uřízl. Rána byla sice čerstvá, ale ošetřená a nekrvácela. Nemohl pochopit , co se s ním stalo. Odpoledne si jej zavolal Al Mualim. Nyní jsi Altaire skutečným assassinem. Ten prst je oběť tvého budoucího života. Tady je tvá nová zbraň místo tvého prstu. Nauč se s ní zacházet a budeš mým nejlepším zabijákem. Pomohl připevnit Altairovi na levou ruku skrytý bodec – nejlepší zbraň pro vraždu. Vtom se Altair probudil ze snu. Uvědomil si, že není v Masyalfu, ale na poduškách u Malika v Jerusalémě. Nečeká jej rajská zahrada, obětí a polibky krásné Addy, ale na nadcházejícím pohřbu jej čeká Robert de Sable. Jsem připraven. Zaplašil své vzpomínky a zvedl se z podušek. Podíval se na bílé pírko za pasem. Zkontroloval si zbraně a funkčnost skrytého bodce. Je čas jít a splnit úkol. A potom se vrátit se ctí do Masyalfu za svým mistrem.
Napsala 3.11.2008 Sorian Obrázky vyfoceny ve hře.
MELOUCH Autor: DaWoS
Bylo dusné odpoledne, ale přesto se na náměstí v Alamutu potily stovky lidí nad rozličnými stánky a handrkovaly se o každý měďák. Jen jeden člověk nebažil po dobré koupi ani slušném obchodu. Stál opřený o rozpraskanou zeď a na první pohled vypadal netečně. Ovšem jeho zrak byl jako zrak orla, jako dravec čekající na svou kořist. Byl to Hajid, jeden z hašašínů. A dnes byl na lovu. Najednou před ním škobrtl a upadl obchodníček s chleby tak nešikovně, až mu jeden z chlebů upadl před Hajidovy nohy. Obchodník jenom rychle pohlédl na Hajida, dvakrát zamrkal a už byl zase ten tam. Hajid se ledabyle natáhl pro bochník a rozlomil ho. Do dlaní mu vypadl lístek s nápisem: Madždy ibn-Alahas – Akkon. Majid schoval papírek do kapsy svého bílého pláště a ztratil se v davu.
K branám Akonnu se Hajid dostal při západu slunce. Svého koně uvázal u nejbližší kádě s vodou a jal se pozorovat okolí. Město obepínala vysoká a hladká hradba, tudy to nepůjde. A před branou stála celá řada vojáků, kteří kontrolovali každého, kdo by se chtěl dostat do města. Chvíli se jen tak procházel po peripetii města a v tom si všiml velké hromady krabic těsně u cesty a dostal nápad. Opřel se o ně a zkontroloval, zda-li ho nikdo nevidí zezadu a z boku. Když jsi byl jistý, uvolnil se a dál čekal. Asi po patnácti minutách jel okolo vůz se slámou. Když byl na úrovni Hajida, Hajid se jako kobra vymrštil přímo pod kola vozu a chytil zespod vozu. Pak se jen přitáhl a čekal. Vozík nepříjemně drkotal na kamenné cestě, ale Hajid se jen víc přitáhl. Teď na sebe nesmí upozornit… Konečně vozík zastavil. Hajid pevně doufal že večer se už nebude chtít strážcům dělat větší prohlídky a většinou to tak i bylo, ale špatná náhoda tomu tak chtěla, že strážci zastavili právě nevinně vypadající vozík. Bylo slyšet drsné hlasy, jak se ptají vozky co to veze. Ten prostě odpověděl že slámu. Vtom Hajid ucítil otřes: jeden ze strážců se vyhoupl na vozík a mečem počesal slámu. Když mu po někonečně dlouhých vteřinách přišlo, že je vozík asi opravdu jen vozíkem, Hajid se, i když nechtěně, pořádně zapotil. Nebyl by problém se přes strážce dostat, ale rozruch který by při tom ztropil by určitě vyplašil kořist. Konečně se vozík zase zhoupl, to jak strážce seskočil a opět se rozkodrcal. Hajid si pořádně oddechl a pak už jen čekal na vhodný okamžik. Ten přišel, když vozík kodrcal vedlejší uličkou. Hajid se pustil, počkal až vozík projede a pak se narovnal a splynul se stíny domů. Příští den, po návštěvě pár známých a výslechu pár opilců, kteří žvatlali něco u piva nebo se chvástali v hospodě pro koho pracují, měl přesnější obrázek
o svém cíli. Madždy měl ohromnou zahradu, kterou miloval víc než cokoliv na světě a každý den ji chodíval obdivovat. Byl ovšem paranoidní, to asi kvůli řemeslu, které provozoval (Hajidovi bylo úplně jedno co jeho cíl dělá, on byl jenom nástroj v rukou moudrých), a tudíž všude chodil s ochrankou Núbijských strážných, velkých urostlých černochů. Ne že by s nimi měl nějaký problém, ale byla to překážka která by mohla ohrozit úspěch. Když ale získal plán Madždydova stavení, poslední věcí kterou potřeboval, byl nástroj, kterým by Madždyda dokázal zbavit ochranky. Ale však on už na něco přijde…
Nastal soudný den a Hajid již byl od rána připraven v největším a nejhustším houští v Madždidově zahradě. Dostal se do ní těsně před rozedněním při střídání stráží. Úplná hračka vůči některým věcem, které musel již ve své kariéře vykonat. Nacházel se v nejexotičtější části parku, ve které rostli všemožné (určitě jedovaté) rostliny. Měl krásný výhled na plácek s fontánkou, přístupovou cestu a na ústupovou cestu. Zvuk bublající vody ho málem uspal, když se ozvaly kroky. Na plácek se přišoural obtloustlý středně vysoký člověk v doprovodu čtyř černochů. Madždy. I když jeho postava svědčila o létech strávených v pohodlí, byl Madždy urostlý a vypadal spíš atleticky. Nejspíš voják, pomyslel si Hajid, ještě lepší než Hajid doufal. Madždy se dokolébal ke studánce a zhluboka se napil tekoucí vody. Věci se dali do pohybu. Madždy se narovnal a vydal se směrem k Hajidovy. Jeho strážci mu byli v patách. Když byl už jen několik kroků, Hajid vykročil z úkrytu a zahradil Maždydovi cestu. „Zde tvé putování končí, kaj se neb tě čekají jen muka pekelná…“ řekl tiše Hajid. Madždy vypadal chvilku překvapeně a pak se rozesmál. „Tak oni na mě poslali hašašína? A jak mizerného! TO ani nevíš, že se nemáš ukazovat své oběti, dokud ji nemáš v hrsti? A nás je stále 5 a ty si sám! Radši se otoč a…“ Madždy už svou větu nedokončil, ale chytil se za hlavu a začal chrčet. Nůbijci se na sebe zmateně podívali a jeden se odvážil a položil svému pánovy ruku na rameno. Madždy šíleně zařval a bleskově vytáhl meč a srazil jím Núbijci hlavu. Dalšímu vrazil meč do břicha a než se stačil třetí rozkoukat, už měl meč v levém očním důlku. Poslední nůbijec se konečně probral ze strnutí a vytáhl svůj meč na svoji obranu. Ale jeho pán ho odzbrojil velice efektivním způsobem a nemilosrdně začal jako smyslu zbavený sekat do polomrtvého
núbijce. Hajidův plán vyšel dokonale. Jed, který mu poskytl jeho starý dobrý přítel z daleké Asie, dokázal v Madždydovi vyvolat vražednou zuřivou horečku. Teď to bude vypadat, že se jeho cíl pokusil zabít jeden nebo více z osobní stráže. Hajid už jen ocenil dobrou techniku Madždydových výpadů (určitě to byl voják) a pak se pomaličku přikradl za běsnícího vraha. Rychlím pohybem vysunul svoji skrytou čepel a vrazil ji Madždydovi přímo do krční tepny. Madždyd se stihl ještě otočit, ale z očí mu zmizela vražedná jiskra a i život z něj vyprchával stejně rychle, jako krev z jeho krku. Hajid rychle vytáhl bílé pírko se své zadní kapsy a přejel jím po krku Madždida. Pírko se zbarvilo rudou krví. Úkol byl splněn. Teď se jen dostat živý ven. Hajid počítal s tím, že hluk boje musel přilákat pozornost nejbližších strážců a že se sem už nejspíš ženou. Rozdíl mezi přežitím a zajetím záležel teď na několika dalších sekundách. Hajid se rychle stáhl zpět do velkého křoví zrovna ve chvíli, kdy se na pěšině ozvaly spěšné kroky. Pokračoval co nejtišeji křovím směrem k nejbližší zdi panství a cestu mu nikdo nezkřížil. Když dorazil ke konci houští, odkud už viděl na zeď, prohnal se kolem něj jeden ze strážců. Hajida minul jen o několik stop, ale naštěstí si ho nevšiml. Hajid chvilku počkal a po několik sekundách se tryskem vyřítil po otevřeném prostranství, vymrštil se jako kočka na zeď a ladně se přes ní přehoupl. Dopadl přesně podle plánu do temné uličky plné smradlavých beden plných ryb z blízského trhu. Hajid se upravil, opucoval si plášť a zmizel v moři lidí.
Hajid se jako obvykle netečně opíral o zeď svého oblíbeného domu a čekal. Byla noc a z oken Alamutu svítily do nocy paprsky světla. Kolem něj proudily domů za svými rodinami poslední obchodníci, kteří ještě potřebovali prodat své zboží. Jeden z nich si všiml Hajida a přistoupil k němu. „Dobrý den pane, nechtěl byste si koupit polšťář? Je až z dalekého Akkonu.“ Hajid se jen usmál a pravil: „ Akkon říkáte? To město jsem si oblíbil, kolik stojí ten polštář?“ „Jedno pírko pane…“ řekl obchodník a potutelně se usmál, že našel svého „kupce“. Hajid vytáhl přesně to pírko, které nasáklo krev Madždyda. „Tady prosím.“ Pravil Hajid a předal svou trofej. „A tady je vaše odměna. Sbohem pane a Alláh s vámi.“ Pozdravil obchodník, předal svůj polštář a odcupital. Polšťář byl příliž těžký na to, aby v něm bylo jenom peří. Hajid zkontroloval obsah a usmál se. Polšťář byl plný zlaťáků. Jak on svou práci miloval…
